SL / Novinky

13/12/2022

Architektura pod tíhou pravidel v chráněných oblastech / časopis ARCHITECT+ 37

Navrhování staveb i krajinářských úprav v národním parku nebo chráněné krajinné oblasti má jistá specifika. Do procesu vstupuje správa chráněného území, která vyžaduje dodržování pravidel nad běžný rámec. Jejich cílem je ochránit zvláště cennou krajinu a její přírodu od negativních vlivů. Nezávisle na sobě jsme se stejnými otázkami oslovili několik architektů, kteří mají s takovou prací zkušenosti v různých částech Čech a Moravy. Z jejich pohledu vyplývá, že dodržování oněch pravidel může být přínosné, ale někdy krajinu naopak poškozuje. Záleží na osvícenosti a přístupu jednotlivých agentur nebo konkrétních úředníků, stejně jako stavebníků a projektantů. Někteří architekti tato pravidla vnímají jako nepříjemná, nepraktická a nefunkční omezení, jiní jsou s nimi srozuměni a staví se k nim jako k výzvě. Poslední díl seriálu věnovaného krajinářské architektuře jsme rozšířili i na stavby, protože jich se toto téma týká podobnou měrou a možná i častěji.

Názory v článku:

  • Štěpánka Endrle, krajinářská architektka / Šmídová Landscape Architects
  • Tomáš Klanc, architekt / Klanc Architekti
  • Kamil Mrva, architekt / Kamil Mrva Architects, vedoucí Ústavu zahradní a krajinářské architektury při Mendelově univerzitě v Brně
  • Pavel Plánička, architekt / 3+1 architekti
  • Vojtěch Rýzner, architekt / studio reaktor

Architekti si někdy stěžují na komplikace při navrhování staveb na území chráněných krajinných oblastí nebo národních parků. Jaké s tím máte zkušenosti vy?

Štěpánka Endrle: Samozřejmě ochrana přírody limitem je, ale my se snažíme naše projekty pojímat environmentálně bez ohledu na oficiální ochranu přírody. Krajinářská architektura nemá být dekor, ale funkční mnohovrstevnatý celek respektující konkrétní místo. Ekologa máme v týmu u většiny našich projektů.

Kamil Mrva: Náš ateliér pracuje více než dvacet let na území CHKO Beskydy. Začátky naší práce provázelo obtížné prosazování soudobých staveb v chráněné krajině. Každou stavbu musíme dodnes individuálně konzultovat a obhajovat. Bohužel někteří úředníci nemají odborné vzdělání a určitou zralost a také cit k estetickému souladu nových staveb či úprav v krajině. Někdy jsou tyto „boje“ zbytečně náročné.

Pavel Plánička: Naše zkušenost to potvrzuje – navrhování staveb na území CHKO bývá komplikované. Agentura ochrany přírody a krajiny České středohoří, což je oblast, kde se pracovně pohybujeme nejčastěji, postupuje při posuzování navrhovaných staveb rigidně dle souboru zjednodušujících pravidel. Jde především o předepsaný sklon střechy, barevnost střešní krytiny nebo tvar oken. Stanovisko CHKO k projektu je nezbytnou součástí povolovacího procesu stavby. Proti případnému negativnímu stanovisku CHKO se nelze samostatně odvolat. Možné to je až v rámci rozběhnutého stavebního řízení, kdy stavební úřad z důvodu negativního stanoviska k projektu stavební řízení přeruší. To je ovšem velmi zdlouhavá metoda s nejistým výsledkem, pro většinu stavebníků z časových a ekonomických důvodů navíc nerealizovatelná. To bohužel v tomto směru podle mě zcela asymetricky vychyluje moc a možnosti stavebníka-občana v jeho neprospěch vůči státní správě. Cílem takto nerovnovážně nastoleného systému by měla patrně být ochrana „krajinného rázu“, respektive „místně obvyklého charakteru“ – čehož se stanoviska nejčastěji dovolávají. Prakticky ovšem tento restriktivní systém selhává. Krajina dostává zabrat bez ohledu na CHKO, nebo co hůř – pod dohledem její správy. Plošné uplatnění zjednodušujících pravidel automaticky žádnou kvalitu nevykřeše. Do předepsaného sklonu střechy a barevnosti krytiny se schovají i ty nejhloupější domy ve špatně založených kašovitých suburbiích. Mnoha evidentním stavebním excesům CHKO neumí zabránit, naopak brání mnoha drobnostem, které by mohly krajinu obohatit nebo ji minimálně nijak nezatíží. A to jen proto, že nenaplňují ona rigidní pravidla, vykládaná navíc často zcela svévolně jednotlivými úředníky. Rozlišovací schopnost téhle instituce v oblasti stavěného prostředí, její dovednost rozlišit podstatné od nepodstatného a dobré od špatného je podle naší zkušenosti malá.

Tomáš Klanc: Z mých zkušeností vyplývá, že požadavky CHKO jsou v zásadě rozumné a bez problémů splnitelné. Osobně si umím představit v daných oblastech i výrazně modernější architekturu, než je povolováno, ale v zásadě chápu, jak praxe povolování probíhá, a souhlasím s tím. Důležité je, aby bylo měřeno všem stejně a aby byli úředníci na svých místech vzdělaní, chápali trendy a byli stavebníkům i architektům partnery, nikoli policisty. Situace se poslední dobou nejenom díky generační obměně na úřadech velmi zlepšuje.

Vojtěch Rýzner: Navrhování v chráněných oblastech je vždy trochu složitější, protože je třeba pracovat s více regulativy nebo omezeními. Při navrhování naučné stezky okolo rybníku Olšina v CHKO Třeboňsko jsme vstupovali do území s několika druhy ochrany. V případě Olšiny to byla hlavně chráněná ptačí oblast Natura 2000, takže stezku bylo nutné trasovat tak, abychom se vyhnuli hnízdištím, a zároveň je mohli ze stezky pozorovat. Místo má také velmi specifický vodní režim, který jsme nesměli narušit nebo omezit, což zase definovalo například konstrukci stezky a její prvky. Předmětem jednání byl i způsob výstavby a použití mechanizace. Obecně jde o to, abychom vstupovali do území takovým způsobem, který nenaruší jeho přirozené fungování nebo charakter.

V čem jsou pravidla pro chráněná území pro architekty obvykle omezující? Chápete důvody těchto omezení a souhlasíte s nimi? Nebo by vám přišlo lepší něco změnit?

Štěpánka Endrle: V případě krajinářského řešení bývá omezena druhová skladba na druhy geograficky původní nebo místně obvyklé, bez tendencí zplaňovat. V chráněných územích tento limit dává smysl, ačkoliv je hodně sporný původ rostlin, především dřevin. Byznys s rostlinným materiálem je hodně globalizován a sehnat rostliny z místních zdrojů je hodně složité a často nemožné. Když téma zobecním, důraz na použití domácích druhů, například stromů, považuji za nepřiměřený například ve městech, kde jsou podmínky často hodně extrémní a je třeba volit druh, který dané podmínky zvládne. Druh samozřejmě nemůže být invazivní, ale jeho domácí původ je podle mě až druhotné kritérium. Samozřejmě i v urbánním prostředí je třeba vnímat lokální specifičnost a dle toho volit vegetaci a další materiály.

Vojtěch Rýzner: Pravidla jsou obvykle omezující, protože vám do určité míry definují podobu stavby nebo její fungování. Na to lze ale pohlížet i jako na výzvu, jak se s tím vypořádat. Vznikají pak řešení, která jsou díky tomu atypická a unikátní. U staveb je většinou regulován tvar domu, použité materiály, popřípadě barevnost tak, aby nebyl narušen charakter sídla nebo většího celku. U krajinářské architektury je to dost podobné. Do území by se neměly vnášet rostliny nebo materiály, které tam kulturně nepatří nebo nevhodně ovlivňují místní ekosystém.

Kamil Mrva: Důležité je nastavení pravidel výstavby a stavebních úprav v CHKO. Na jedné straně vznikají stavby takzvaného podnikatelského baroka s barevnými fasádami a plastovými okny, a mají šikmou a červenou střechu, nebo stavby například průmyslových hal či benzinových stanic s plochými střechami. Na druhé straně nelze povolit soudobý přístup nového rodinného domu se zelenou střechou mírného sklonu a prosklením, otevřený do krajiny. Například princip Sokratova domu starý dva a půl tisíce let dnes nelze realizovat v CHKO. Po celou dobu navrhování v krajině se neustále ptám: „Chceme nízkoenergetické, nízko-ekonomické domy, navržené s citem pro krajinu autorizovanými architekty? Nebo chceme takzvané katalogové domy různobarevného stylu v krajině?“

Pavel Plánička: Důvodem existence souboru těchto pravidel je nedůvěra a strach. Nedůvěra, bohužel oprávněná, k počínání člověka v krajině a ve světě vůbec. Problém je, že restriktivní systém ochrany, který takto masivně používáme, je v tomhle směru stejně neúčinný. Stavební proces se stavebníkům pouze komplikuje a krajinný ráz chřadne nebo ve výjimečných případech vzkvétá bez ohledu na CHKO.

Tomáš Klanc: Dobrý architekt si s tím dokáže poradit. A je to jednoznačně vidět i v reálu. Dá se říct, že se moderní architektura začíná v CHKO prosazovat a začíná se profilovat něco, co by se dalo nazvat typický moderní dům v CHKO. Je to jednoduchá hmota, se sedlovou střechou, ideálně bez velkých přesahů, s často falcovanou tmavě šedou plechovou krytinou. Jestli je ve střeše nějaký vikýř, tak pěkně umístěný a bez tvarových excesů. Dům je obložen dřevem, kamenem nebo je omítnut na zateplení omítkou v zemitých odstínech bez barevných výstřelků. Okna jsou hliníková nebo dřevěná, tmavě šedá, často bezrámová. Jedno okno do obýváku bývá velké, a když se zadaří, i rohové. Když toto jedno velké okno není ve štítě, s jedním velkým francouzským oknem obvykle CHKO nemá problém. Ostatní okna jsou běžná, ale o to více promyšleně rozmístěna se stejnou výškou nadpraží, často spojována do větších celků spojovacími mezikusy ve stejné barvě jako rám okna. Požadavek na sedlovou střechu je v CHKO, tedy z velké části v horských nebo kopcovitých regionech, rozumný. Dá se na něj částečně vyzrát tím, že za stavbu se sedlovou střechou se bere taková, která má sedlovou střechu na většině domu. Takže jinými slovy může až čtyřicet devět celých devět procent domu mít střechu jinou, tedy i plochou. Když se navíc udělá vegetační, často s využitím efektu přecházení okolního terénu na střechu, protože stavby v CHKO jsou často ve svazích, dá se docílit i velmi zajímavé hmotové kompozice.

Liší se dle vašich zkušeností pravidla a přístupy u jednotlivých chráněných území? A pokud ano, je to dobře?

Pavel Plánička: Přístupy se liší podstatně, a to i v rámci jednotlivých oblastí a agentur, které je mají na starost. Všechno se odvíjí od jednotlivců a jejich schopností a vůle. Dobře to určitě není, protože to pro stavebníky a projektanty dál zvyšuje rizika nevypočitatelnosti, nahodilosti a svévole hodnocení jejich záměrů.

Tomáš Klanc: V rozhodujících parametrech jsou požadavky různých CHKO podobné. Nakonec jejich regionální různost je logická. Původní roubenka na Moravě je prostě jiná než roubenka v Jizerských horách nebo Českosaském Švýcarsku. Škoda, že tyto regionální rozdíly nerozlišují moderní imitace roubených staveb, které jsou v podstatě všude stejné. Roubenku moravského typu tak můžeme jako novostavbu vidět v Jizerských horách a obráceně.

Štěpánka Endrle: Pravidla se asi tolik neliší, ale přístup k hledání řešení ano. Velmi oceňujeme, když můžeme o jednotlivých limitech diskutovat a společně sdílet zkušenosti.

Vojtěch Rýzner: Pokud mají dvě různá území stejný druh nebo stupeň ochrany, mohou se nacházet v jiném kontextu nebo mít svá specifika. Pak je pochopitelné, že se k řešení přistupuje trochu odlišně. Může také záležet i na výkladu pravidel, na což má ve výsledku vliv konkrétní úředník, který záměr projednává. Námi navrhovaná Olšina byla atypická kvůli svému měřítku. Je to sedm a půl kilometru stezky přes různé druhy území, takže projednávání bylo dost.

Kamil Mrva: Zatím byly naše projekty realizovány v CHKO Beskydy a v Poodří. Nejsem si jist, zda se pravidla liší u jiných chráněných krajinných oblastí. Našemu ateliéru se podařilo navrhnout Manuál Pustevny – Radhošť, pomáhající nahlížet na estetiku vrcholu CHKO Beskydy.

Je podle vás snazší v chráněných územích prosadit nějakou krajinářskou architekturu než třeba dům?

Kamil Mrva: Ano, z našich zkušeností je určitě obtížnější prosadit v CHKO stavbu domu než zahradu či stezku.

Pavel Plánička: Myslím, že obojí může být stejně snadné nebo nesnadné. Záleží na místě a zodpovědné osobě.

Tomáš Klanc: Nevidím v tom zásadní rozdíl. Problémy v rozdílu obtížnosti prosazování vidím spíše v tom, že dům obvykle staví soukromý investor na svém pozemku a nikdo mu kromě CHKO do toho nemluví. Na rozdíl od krajinářských zásahů, cyklostezek a podobně, které se dotýkají mnoha pozemků s mnoha vlastníky. Takové stavby bývají veřejně projednávány, tam něco prosadit je z logiky věci výrazně složitější. Bez toho, že se za akci postaví obec nebo nějaký velký místní investor, jsou takové akce v podstatě neprosaditelné. Mnoho krajinářských úprav, především drobných stavbiček, se však dá udělat pomalu, postupně a třeba i trochu pankáčsky. Známé jsou třeba lávky, různé útulny či rozhledny navržené známými architekty nebo i studenty fakulty architektury. Dnes se již ví, že takové stavby lákají velké množství návštěvníků a jsou přínosem pro celý region. Pro místo, které bylo do té doby neznámé, se mohou stát dokonce určujícím prvkem.

Vojtěch Rýzner: Může to tak být, záleží asi na konkrétním případě. Krajinářská architektura může sledovat nějaký vyšší veřejný zájem, na dům může být pohlíženo jako na menší zásah do chráněného území. Při projednávání záměru námi navržené naučné stezky bylo docela zajímavě diskutováno, zda je vhodné do takto nedotčeného území přivést veřejnost a riskovat narušení ekosystému místa. To se pak v některých momentech promítlo i do návrhu. Na celé stezce nejsou například odpočívadla nebo místa, která by vybízela k delšímu pobytu. Lidem se tedy území otevřelo, ale jen pro roli krátkodobých návštěvníků.

Jsou nějaké novější trendy v krajinářské architektuře a architektuře obecně, které by mohly být pro stavby v chráněných územích hodně přínosné a případně se v nich i úspěšně uplatňují? Napadají mě například zelené střechy a vertikální zahrady nebo práce se srážkovou vodou. Mohly by to být případně i nějaké moderní materiály nebo stavební prvky?

Štěpánka Endrle: Nové trendy podle mě nejsou v rozporu s ochranou přírody, ale primárně jsou určeny pro urbanizovaná prostředí.

Tomáš Klanc: Na otázku jsem již částečně odpověděl. Co se týče zelených střech, hospodaření s vodou i dalších úsporných přístupů, je to jasná reakce na současnou situaci – vyrovnání se s globální změnou teploty. Uvědomme si, že investoři podobných staveb jsou většinou vzdělaní a i díky svým dobrým architektům chápou architekturu v širších souvislostech. Jsou si vědomi toho, že máme planetu půjčenou od svých potomků a přistupují k ekologii s pokorou. Jako problematickou otázku vidím jedině to, že v prostředí CHKO nejde využívat stávající možnosti klasických černých fotovoltaických panelů, což je dobře. Už se ale začínají objevovat první příklady fotovoltaických systémů různě ukrytých například ve střešních taškách či ve falcované krytině, takže systémy jsou funkční, ale přitom nejdou vidět.

Vojtěch Rýzner: Architektura se v současné době běžně potýká s tématy, jako je ekologie, udržitelnost a obecně šetrnost k životnímu prostředí. To se děje běžně i u staveb a zásahů mimo chráněná území. Jako moderní přístup bych označil třeba i návrat k některým starým principům v architektuře a stavitelství, kdy se lépe pracovalo s přírodními vlivy, jejich pochopením a využitím. Krásný příklad může být Santiniho klášter v Plasích, kde díky využití jednoduchých přírodních zákonů vybudoval systém, který by byl za použití současných technologií velmi složitý. Takový přístup může být obecně přínosnější než nová technologie nebo materiály.

Kamil Mrva: Vždy se snažíme vycházet z historie a tradičních materiálů daného regionu. Držíme se hesla „Místo určuje děj“ od mého mentora praxe, pana architekta Karla Pragera. Nejen v krajině rádi používáme materiály v přírodní podobě: dřevo, kámen, cihlu, sklo i pohledový beton.

Pavel Plánička: Krajina společně se sídly v ní se formovala dávno před našimi pokusy o ochranu. Člověk se choval pragmaticky, ale pravděpodobně si mnohem víc než my uvědomoval, že krajinu nezbytně potřebuje a je její součástí. Taky měl samozřejmě daleko slabší nástroje k tomu prostředí ničit. Pragmatismus, omezená škála materiálů a technologií a možná hlubší uvědomění vytvořily prostředí a krajiny, které nám teď připadají harmonické a rádi bychom v nich pokračovali dál, nebo je aspoň udrželi. Bohužel to ale neumíme. Zásadně rozšířené pole materiálových a technologických možností, dostupnost všeho, ztráta citlivosti a neprvoplánových cílů nám znemožňuje na předchozí mnohasetletý vývoj plynule navázat. A není v moci CHKO ani žádných jiných ochranářských pokusů, tenhle náš hendikep doplnit. Nezbývá než ukázat, co v nás je. A to se zřetelně děje.

Je něco dalšího, co vás napadá v souvislosti navrhování do chráněných oblastí?

Tomáš Klanc: Napadla mě zmínka o tom, že správné příklady táhnou celý region. Typicky třeba architektura v krkonošské Malé Úpě. Nejdříve zde byly dvě pěkné chaty od známých architektů jako Popelky. Dnes se i běžní stavebníci v místě snaží tyto vzory napodobit a hodně dalších nových staveb v okolí je v podobném moderním duchu.

Kamil Mrva: Napadá mne jednoduchost, čistota a hlavně údržba. Někdy stačí, když budeme jen čistit a uklízet a objevovat práce našich předků. V současné době projíždím krajinu po Severní Americe a je neuvěřitelné, jak se tady lidé chovají k přírodě, starají se a pečují o zahrady, parky a své okolí.

Text: Filip Grygera pro časopis ARCHITECT+ 37

ŠMÍDOVÁ LANDSCAPE ARCHITECTS s.r.o.
Bělehradská 568/92
120 00 Praha 2

IČO: 05919878
DIČ: CZ 05919878
Datová schránka: n4e8uq
Kontaktní osoba Štěpánka Šmídová

T: +420 608 235 674
E: info@smidova-la.com

Zpracování osobních údajů

Napište nám